Lidé se syndromem pomocníka pomáhají druhým – až příliš. Proč nám závislost na pomáhání může škodit?
Vstřícnost je ctnost, pomoc je skutkem dobročinnosti – tak se to naučila většina z nás. Ale co když se díky vaší vlastní ochotě pomoci budete cítit stále hůř? Pokud je tomu tak, mluví se o syndromu pomocníka. Postižení pomáhají druhým lidem do té míry, že sami pociťují negativní důsledky jejich pomoci.
Oběti syndromu pomocníka těžko odmítají prosby druhých, spíše svou pomoc nabízejí samy od sebe, nebo ji druhým vnucují – i když to není užitečné, nebo je to dokonce kontraproduktivní. Tento fenomén jim také ztěžuje komunikaci vlastních potřeb a vyjadřování jasných přání. Pokud přece jen požádají o pomoc, pak je to ve formě výčitek. „Já jsem toho pro vás udělal/a tolik – a takhle se mi odvděčíte?“ I když ostatní žádnou vděčnost neprojevují a neustálá pomoc je spíše otravuje, lidé se syndromem pomocníka nedokážou přestat. Ale proč? Postižení obvykle nejednají z altruistických důvodů, ale pomáhají, aby uspokojili své vlastní potřeby uznání a sounáležitosti.
Syndromem pomocníka trpí často lidé z „pomáhajících profesí“
Zejména lidé, kteří v dětství nezažili dostatek lásky a uznání, chtějí za každou cenu pomáhat druhým. I v dospělosti se považují za milé, jen když pomáhají druhým lidem. Pomoc, která by vlastně měla být bezpodmínečná, se tak stává směnným zbožím. Lidé, kteří v dětství zažili lásku především jen jako odměnu za pomoc, si vybírají povolání, ve kterých se mohou plně ponořit do své role pomocníků. To se týká například lékařů, ale i zdravotních sester, sociálních pracovníků, učitelů, vychovatelů a psychologů.
Kde jsou hranice mezi empatickou vstřícností a syndromem pomocníka?
Samozřejmě, že pomáhat druhým je pozitivní věc a nemusí to mít nic společného s nízkým sebevědomím jako takovým. Ne každý člověk, který je nápomocný, přebírá také nutkavou roli hrdiny a pomocníka. Existují však znaky, které pomáhají odlišit syndrom pomocníka od přátelské vstřícnosti.
Lidé postižení syndromem pomocníka nejednají z altruistických pohnutek nebo z dobročinnosti, ale z vlastní potřeby být uznáni a oceněni. Často mají nízké sebevědomí, které chtějí posílit svou rolí pomocníků, do které se plně ponoří. Jsou přesvědčení, že jsou dobří lidé, protože pomáhají ostatním.
Nejde to vydržet věčně
Nadměrná touha pomáhat druhým lidem může způsobit onemocnění. V důsledku syndromu pomocníka mohou vznikat i pocity viny, studu a deprese. Postižení ztrácejí vědomí sebe sama a svých potřeb, protože se soustředí pouze na potřeby jiných. A to dlouhodobě nemohou vydržet.
Co byste měli dělat, pokud možná sami trpíte syndromem pomocníka a vlastně se z hluboké touhy po uznání obětujete pro své okolí? Prvním a zároveň nejtěžším krokem je přiznat si, že nejste tak obětaví, jak byste sami sebe chtěli vidět, a jednáte z určitého sobectví. Aby bylo možné postupně odbourat roli hrdiny a pomocníka, do které člověk tak často sklouzne, musí nejprve uznat, že vaše pomoc není vždy nutná a pro okolí někdy dokonce kontraproduktivní. Pokud se chcete zbavit syndromu pomocníka, musíte si zvyknout na myšlenku říkat „ne“, stanovovat si hranice a respektovat jak své vlastní hranice, tak i ty kolem vás.
Zdroj: názory autora - celý článek
Sledujte nás na sociálních sítích:
