Každý je, jaký je. Jeden prochází životem s obavami, ale ohleduplně, druhý zase životem proletí ve své černé limuzíně. Proč se chováme, tak jak se chováme?
Naše osobnost je naší součástí stejně jako barva očí nebo více či méně husté obočí. Většinou se lidé se svojí osobností dokážou ztotožnit a občas se s ní i pochlubí: v podobě značkového trička, nálepkou na autě, tetováním, ale i oblečením, účesem nebo svým osobitým stylem čehokoli.
Osobnost ovlivňují geny
Trochu ze své osobnosti jsme do vínku dostali od rodičů. Stejně jako tu barvu očí nebo hustotu obočí. Ale jak může gen ovlivnit naše chování? K tomu je potřeba vědět, že všechno, co děláme, je ovlivněno různými látkami v našem mozku. Ty aktivují nervové buňky, nebo je naopak brzdí, a proto jsme pak žárlíví, ostýchaví, ospalí nebo naštvaní. Látky, o kterých mluvíme, se jmenují noradrenalin, dopamin, serotonin, kortizol, oxytocin a mnoho dalších…
Naše geny ovlivňují, jak velkou motivaci látky dokážou vytvořit a jak rychle zase odbourat. Jak rychle umí serotonin, který nás drží zpátky, zase z nervových buněk zmizet? Kolik vhodných „spojení“ máme k dispozici, abychom se vyrovnali se stresem? Všechna rozhodnutí jsou důsledkem jasně dané posloupnosti genových molekul, protože ty určují, kolik příslušných proteinů mozek uvolní. Na základě toho pak v mozku působí větší nebo menší množství dopaminu, serotoninu nebo kortizolu.
Zkušenosti jsou důležité
Je pozdější chování výsledkem genové výbavy? Rychlá jízda, snězený pytlík chipsů nebo strach z výšek? To by bylo něco! Ale tak jednoduché to není, protože i naše zkušenosti hrají pro další funkci látek v mozku svoji podstatnou roli.
Ovlivnění našeho chování začíná ještě před naším narozením. Zhruba tehdy, když vaše matka zažije během těhotenství nějakou stresovou situaci. Stresové hormony v krvi nastávající matky ovlivňují koncentraci stresových hormonů v krvi dítěte – a to dlouhodobě! A to má vliv na budoucí schopnost člověka, jak se vypořádat se stresem.
Zkušenosti nad genetikou
Má se za to, že zkušenosti mají dlouhodobější vliv než takzvaná epigenetika. Zkušenosti působí na geny, nemění však jejich kód, ale aktivitu. Malými změnami na DNA je možné gen vypnout. Jako když nalepíte žvýkačku do knížky a slepíte stránky, které pak už není možné přečíst. Takovým mechanismem mohou zkušenosti ovlivnit, kolik jakého hormonu mozek vyloučí a jak bude vypadat naše následná reakce.
Podle toho, kolik cemických látek mozek vyloučí v raném dětství, může ovlivňovat, kolik z těchto látek bude mozek vylučovat i z dlouhodobého hlediska. Toto rané nastavení chemie mozku dále ovlivňuje nastavení dlouhodobých osobnostních znaků. Tedy to, jestli máme dostatek silné vůle, abychom dodrželi dietní plán, abychom nekřičeli na psa, abychom bezohledně nejezdili vysokou rychlostí. Tedy to, kolik „zátěžových situací“ prožijeme jako malé děti, bude mít za následek naše chování v dospělosti.
Sledujte nás na sociálních sítích:
