Komentáře k článku

No to je zas perla🙈 Autor clanku se zrejme povazuje za psychologa a odborníka na separaci dětí. Proboha😆

Syn má 8 a půl. Má svoji postel a pracovní stůl v naší ložnici. Každý večer má možnost si vybrat, kde bude spát (v "malé" nebo ve "velké"). Většinou to dopadne tak, že když jde někdo spát zároveň s ním nebo má synek tulivou náladu, zůstává u nás. A když má po čtení usnout sám, zůstane ve své postýlce a spí tam obvykle do rána. Zvládnul v 6 letech i dva týdny na táboře, nemá problém spát u známých bez nás. Ví, že se dosytí. A my jsme rádi, že nás ještě chce vedle sebe, že si řekne, když se chce pomazlit, že naslouchá svým přáním. Ano, manželský život jde stranou, ale upřímně - to je jen naší leností hledat jiné možnosti.

Je pozoruhodné ,že tak jednostranný a bludných článek se dá zveřejnit. Přesvědčení, že samostatnost se dá vydrezurovat je omyl.

článek mimo , jsem starší ročník a děti s námi spaly jak dlouho chtěly. Žádný problém v dospělosti nemají. ve své posteli začali chodit okolo osmého roku, kluk dokonce v deseti.

Dřív spala hromada dětí i s rodiči v jedné místnosti až do dospělosti , nebyly žádné pokojíčky , a všechny se zapojily do normálního života , jak se asi cítí chudák malé samo v jedné místnosti , ti dospělí jsou v noci spolu a dítě samotné .

To je zase zbytecny clanek. Hlavne nepravdivy!

No to je slint...

Hloupost. Každému jak to vyhovuje. Dcery chtěly do své postele zhruba ve 3 letech, ale ne do samostatného pokoje. Tak spíme všichni v jedné místnosti. Syn s námi, dcery ve své ale mohou kdykoliv přijít. Nikomu do toho nic není, i kdyby s náma spaly do maturity.

Myslím, že je úplně přirozené, že děti spí nejprve s rodiči. I po odstěhování do pokojíků za námi jako malé chodily. Cítí to teplo a bezpečí u rodičů. V určitém věku chodit přestaly a dnes se mi po tom stýská. Tak za námi chodí alespoň pes :-) .

Tak to je článek o ničem, nějaký osobní, nepodložený názor někoho, žádné citace atd

At si to kazdy udela jak mu to vyhovuje. Clanek je zase dalsi nazor nekoho kdo o tom vi prd

Dítě by mělo být ve své postýlce

jsem stará škola , dítě má být od mala ve své postýlce

S tímto článkem nemohu souhasit. Autor (autoři) se k společnému spaní s dětmi staví jako ke škodlivému zlozvyku, který vznikl v důsledku lenosti a nedůslednosti rodičů. Ačkoliv to tak někdy může skutečně být, je "rodinná postel" mnohem častěji výsledkem životního stylu v duchu kontaktního rodičovství. Tedy "zamýšlet se" v pěti či šesti letech díěte rodiče opravdu nemusí, protože to mají promyšlené mnohem dříve . Tento životní styl jim vyhovuje a buď se pro něj rozhodli již před narozením dětí, nebo k němu postupně dospěly časem. Rozhodně neplatí, že by děti vychovávány kontaktně byly méně samostatné, nevím ani o žádné studii, která by dokládala, že tyto děti mají poruchy učení či jiné ze zmiňovaných problémů.Naopak vyší výskyt anxiosně-depresivního syndromu u dospělých, kteří byli jako kojenci odkládáni do vlastních postýlek ve vlastních pokojích byl v Americe popisován již před řadou let. Ano, osamostatňování je nutný proces a provází vlastně celý vývoj dítěte do dospělosti. Ovšem vývoj je záležitost postupná a velmi individuální.Hodně je to zdůrazňováno v kojeneckém a popř mladším batolecím věku, kdy jsou maminky ujišťovány, že je normální, když dítě chodí v desíti, ale i osmnácti měsících, ale ty individuální rozdíly poté nemizí. Některé děti prostě potřebují mít rodiče nablízku trochu déle, jiné tento kontakt nevyžadují. Dále si myslím, že redukovat partnerství jen na "postel" je zavádějící. Mnohem důležitější je zájem od druhého partnera, vzájemná spolupráce, komunikace, dohoda, respekt k tomu druhému. V rodině, kde tohle chybí ani společné spaní vztah nezachrání.Ohledně odpočinku rodiče je to rovněž sporné. Někdo naopak hůře usíná a spí, pokudtřeba děti zrovna spí u babičky.

Mám tříměsíční miminko a spí zatím s námi v ložnici, ale ve své postýlce, která je cca metr a půl od postele. V blízké době plánujeme přestěhování do pokojíčku. Myslím, že když je zvyklé od mala, není s tím pak žádný problém. Akorát že některé ženy si z lenosti natáhnou děti do postele už od kojence a ejhle, dítě jim spí na prsu ještě v pěti letech. A pak to ještě obhajují.XD

Každý večer začíná tím že obě děti spí v pokojíčku ve svých postýlkách a já s manželkou v ložnici, v průběhu noci nastane obvykle změna což má nepřeberně variant kdy nejpravděpodobnější ráno je holky v ložnici kluci na gauči v obýváku. Občas se moc nevyspím ale převládá dobrý pocit že děti chtějí být s námi. Pokud se to zdá někomu divné ať zkusí v jednu v noci přesvědčit 5letého rozespalého autistu že nebude spát kde chce tak aby nezbudil celý barák.

proč mám spát sám ? ani velký kluci nespěj sami

Tak to je článek století, ty vole! :D Pokud kvůli tomu, abyste mohly manželovi jednou týdně večer dát, odsunete svoje vlastní dítě nafurt do pokoje, tak byste radši měly používat šprcky, dámy! Možná by to chtělo nebýt tak sobecký flundry a myslet na to děcko, když už jste ho chtěli! Dítě spát samo může, ale samy rády usínáte s manželem po boku, že? 🙄 Co kdybyste pak jeli s dítětem bez manžela na noc k babičce - zvládnete vůbec spát samy? :O

S námi spí syn v posteli od narození do teď, je mu 7 let. Je společenský, učí se dobře a skoro týdenní pobyt na lyžáku se školou zvládl taky skvěle. V noci spím jako špalek, manžel taky. Článek je úplně o ničem, každý rodič je jiný, stejně jako každé dítě a tak si to každý uspořádá tak, jak mu to vyhovuje.

Musím říci, že téma mne docela zajímá. Děti mám už veliké, ale před narozením prvního jsem četla nějakou americkou publikaci, kde v jedné kapitole popisovali, jak přimět děti spát od miminka samotné a hned v druhé řešení nočních děsů. Kromě toho po tisíciletí zřejmě děti samy téměř nikdy nespaly, to je vynález asi posledních dvou staletí. Zkrátka já jsem volila systém maxipostele (manželská+ přiražené dvě válendy) a jako stěhovací věk jsem si určila 4 roky věku dítěte. A bylo to v pohodě. U druhé švagrové měli každý svou postel, ale s malými dětmi spal vždy dospělý (táta nebo máma). A myslím, že také bez potíží. Druhá švagrová volila cestu samotného dítěte v pokoji už od malička. Když měl její prvorozený usínat sám, dostával hysterické záchvaty a byl až do školního věku dost bojácný. Nechtěl sledovat ani některé kreslené pohádky, že se bojí. Myslím, že samozřejmě vždy záleží na povaze dítěte, ale pro citlivější povahu může být samostatný pokojíček daleko větší trauma než tolik odsuzované fyzické tresty.