Vyhrajte knihu Dva lelci ve skříni (o Karlíkovi nemluvě)

Jak správně "chytat lelky" napoví dětem knižní novinka.

Karel Karlík z 2. A vypadal jako ostatní kluci, ale v něčem se od svých spolužáků přece jen lišil: nic ho nebavilo, celý den jen koukal na televizi a „chytal lelky“. Jednou ty lelky doopravdy chytil a začaly se dít zvláštní věci. Zažil s nimi spoustu legrace i dobrodružství a změnil se v docela obyčejného kluka.

Ukázka z knihy

Lelci neviděli nic, ale Karlík koukal. S očima přilepenýma na obrazovku vytáhl z kapsy pytlík karamel. Karamely házel do pusy a papírky od karamel pod křeslo.
„Au!“ Papírek trefil Leoše. „Nemůžeš dávat trochu pozor?“ rozzlobil se lelek a zamával ručičkama a vylezl zpod křesla.
„To se ví. Nejsi tu sám, kamaráde,“ řekl Leon a vyčepýřil se také na světlo.
„Co tu děláte?“ podivil se Karlík, ale ne zas tak moc. (Z televize byl už na ledacos zvyklý. Prostě někdo vypadá tak trochu jako pták a někdo tak trochu jako bernardýn. Co na tom?)
„My neděláme nikdy nic,“ odpověděl Leoš. „To bych si, kamaráde, vyprosil. My jsme totiž Leoši, kteří rádi lenoší.“
„Jinými slovy,“ dodal Leon, „my jsme totiž Leoni, kteří jenom okouní.“
„To máme stejný zájmy!“ potěšil se ten kluk. „Já jsem Karlík.“
„A jak dál?“ zeptal se Leoš.
„Taky Karlík.“
„Karlík Takykarlík?“ užasl Leoš.
Kluk se zamračil. „Jmenuju se Karel Karlík! Uznejte, že je to mnohem pohodlnější, než kdybych se jmenoval Karel Petrmichlvít. To je jeden kluk z béčka, co na záchodě kouřil.“
„Co je to béčko?“ optal se Leon.
„Přece 3. B. Jste z Marsu nebo co?“
„Z vejce,“ řekl Leon.
„My jsme totiž lelci,“ vysvětlil Leoš.
„Lelci? Co je to – lelci?“
„To jsme my,“ prohlásil Leoš. „A ty bys nás měl znát. Když nás tak rád chytáš.“
„Já žádný lelky nechytám! Ani nevím, jak se to dělá!“ rozhořčil se Karlík.
„Ale víš,“ ušklíbl se Leon.
„Nevím!“ křikl Karlík a měl zlostí pláč na krajíčku. „Nikdo to neví! To se jen tak říká, že někdo chytá lelky. Třeba paní učitelka. Ta mi pořád říká – Karlíku, už zase chytáš lelky?“
„Tak vidíš, že nás chytáš!“ řekl Leon jako vítěz.
„Nechytám!“
„A co děláš, když nás tedy, jak tvrdíš, nechytáš?“ zeptal se potutelně Leoš.
„Nic!“
„Teď jsme tě nachytali!“ uchichtl se Leoš. „Když neděláš nic, tak to právě chytáš lelky!“
„A umíš to moc dobře,“ pochválil ho Leon.
„A co umíte vy? Vy mrňousové!“ odsekl Karlík.
Nato se Leoš s Leonem na sebe podívali. Leoš protáhl obličej a Leon to udělal po něm.
„Co umíme?“ zeptal se Leon Leoše. (Protože Leoš byl o tři minuty starší.)
„To my ani přesně nevíme,“ vykrucoval se Leoš. Ale když viděl, jak se Karlík posměšně tváří, začal se vytahovat. „Ale například ... například se umíme zvětšovat!“
„Tak ukažte!“ řekl Karlík a postavil se zády k televizoru. (Vidíte? Zády! A to znamená, že lelci začali Karlíka zajímat víc než televize.)
„Tak mu to ukaž,“ vybídl brášku Leon, protože nepochopil, že se Leoš jen vytahuje.
Leoš se ošil. A pak řekl: „Zrovna se mi nechce. Počkej zítra. Zítra je taky den.“ A snažil se, aby to znělo, jak se říká, odzívnutě.
„Chachá!“ zasmál se teď Karlík. „Nic neumíte!“
„A umíme!“ zastal se brášky Leon. „Umíme... umíme například lítat!“ prohlásil tak samozřejmě, až ho to samotného překvapilo.
„Správně. Ukaž mu to, Leone!“ vybídl brášku Leoš. (Protože to Leon prohlásil ohromně věrohodně.)
Leon zívl. „Taky se mi právě teď nechce. Počkejte pozítří. Pozítří je taky den. Musím se napřed pořádně vyspat a pořádně najíst.“
„S vámi, je docela psina,“ zasmál se Karlík. „Bezvadně si vymýšlíte. Až jsem z toho dostal hlad. A my máme dneska řízky a po večeři zmrzlinu. Pistáciovou!“ A olízl se.