Proč sis zase neuklidil! Říkáte tohle partnerovi i vy?

Každý máme na pořádek jiné nároky.

Autor: Stock Photos

22.09.2010 Redakce Sex a vztahy

ZASE sis neuklidil ty boty? A proč se ty špinavé ponožky musejí VŽDYCKY válet na zemi u postele? Nemohl bys ASPOŇ JEDNOU dát ten talíř rovnou do myčky? Přistihnete se někdy při obdobných větách?

Tento způsob mnohé z nás v menší či větší míře používáme. I když někde v hloubi duše cítíme, že se chováme jako fúrie, většinou si nemůžeme pomoct. Proč? Protože máme pocit, že na vyžadování takovýchto „jasných samozřejmostí“ máme naprostý nárok.

My přece víme, jak to má dělat správně!

Naše matky nás doma vychovávaly k pořádku. Bylo jasně řečeno, jak má být vytřeno, kam se nesmí dávat oblečení a co se nesmí válet po stole. Špinavé prádlo muselo jít hned do koše a boty patřily do botníku. A žádné smlouvání. Pak není divu, že v balíčku s tím, jak slušně pozdravit při vstupu do samoobsluhy a mýt si ovoce před jídlem, jsme si ze svého dětství odnesly také velice konkrétní obraz toho, jak má být „správně“ uklizeno. A – oni to snad v některých domácnostech dělají jinak? To určitě ne…

Každý mám jiné nároky na pořádek

Jenže opak je pravdou. Každá rodina má svůj vlastní standard na to, kdy je potřeba utřít stůl, který den se luxuje nebo kam se odkládají příbory. A to ještě ne všichni členové domácnosti s danými pravidly souhlasí. Takže v momentě, kdy začneme s někým žít, my sice automaticky předpokládáme, že to bude mít stejně jako my, tedy že „přece musí vidět, že na tom stole jsou drobky“, „že ty jeho košile tady překážejí“ nebo „že ta zelená trika se přece do světlého prádla nedávají“, ale opak je pravdou. Jelikož on prošel jinou výchovou a zafixoval si jiné návyky, tak právě tyhle „samozřejmosti“ ho vůbec nemusejí napadnout.

Ale kolik sporů mezi partnery plyne právě z mylného očekávání, že ten druhý to má stejně? A co že to má stejně – že my máme právo od něj vyžadovat, aby fungoval podle stejných pravidel jako my! To, na co jsme zvyklé, považujeme za pravdu pravdoucí a trváme na tom, že partner se jí má řídit. Takže nám pak ani nepřijde divné, že mu vyčteme neuklizený talíř nebo neustlanou postel.

Zkuste si situaci obrátit

Jenže, zkusme se na to podívat z jeho perspektivy. On by nejspíš nádobí myl až v momentě, kdy by mu veškeré čisté došlo, špinavé prádlo by jednou za čas sebral po bytě a naházel rovnou do pračky a plasty by nevynášel nikdy, protože by je nejspíš vůbec netřídil. A teď si představte, že by do této své normy začal nutit on nás. „Zase jsi ustlala tu postel? Kolikrát ti mám opakovat, abys ji nechala tak, jak vstaneš!“ „Už zase utíráš ty drobky na té lince? To snad někomu vadí, že tam jsou?“ „Proč teď večer žehlíš to prádlo? Copak nestačí vyžehlit vždycky jeden kus a až když ho potřebuju? “ Naše protějšky s námi nicméně tímto způsobem většinou nejednají. Nechají nás, ať si uklidíme, jak se nám to líbí a svůj standard nám nevnucují.

Základem je komunikace a domluva

Celé to píšu kvůli tomu, abychom zkusili nahlédnout jinou perspektivu než to, že náš partner je prostě líný a neochotný a dělá nám to naschvál. Že celý zakopaný pes je v tom, že to má v sobě postavené prostě jinak, má jiné představy, jiné návyky, jiná „správně“. A pokud chceme, aby naše soužití fungovalo, může být praktické vzít to jako fakt. Což ale neznamená, že od teď musíme všechno dělat samy; jde pouze o to, že na řadě věcí je třeba se domluvit, vytvořit společná pravidla, na kterých se oba shodneme, a ne pouze předpokládat, že on to musí vidět taky tak jako my.

V momentě, kdy si tohle uvědomíme, může se nám oběma paradoxně hodně ulevit. Když totiž to, co od něj chceme, nebudeme vyžadovat jako samozřejmost, ale bude nám jasné, že je třeba o to požádat a zároveň si vážit toho, pokud našim požadavkům vyhoví, začneme automaticky používat jiný tón a způsob vyjádření a je velká šance, že partner začne reagovat daleko kladněji. Nebude se cítit jako malý kluk, kterého někdo hubuje, ale jako dospělý, který je požádán o laskavost, za kterou je také patřičně oceněn. Což většina lidí přijímá vstřícně.

Kritikou šetřete

A pozor, ještě jedna důležitá věc. Když po partnerovi něco chceme, je v pořádku říct „co“, ale už ne „jak“. Pokud ho požádáme o vyluxování a pak nad ním budeme celou dobu stát a říkat mu, ať zajede ještě pod tuhle židli a nadzvedne tamtu kytku, můžeme vzít jed na to, že to je naposledy, co u nás doma vysál.

Způsob, kterým k jakékoli domácí práci přistoupí je jeho věc, a my ho buď akceptujeme, nebo když ne, tak si to musíme raději udělat samy. Drobné připomínky v jiných momentech, než když činnost zrovna provádí, jsou možné (jako „lásko, až budeš příště luxovat, mohl bys prosím vzít i tamten kout?“). Ale říkat mu, že nádobí vůbec neopláchl od jaru, kytky jsou nemožně přelité a to prádlo může rovnou celé znovu převěsit, tak tudy funkční spolupráce nenastane.

Z mé vlastní zkušenosti se nejvíc vyplatí tam, kde to jde, akceptovat jeho způsob (když po vytření zůstane sem – tam šmouha, tak na ně nekoukám a jsem hlavně ráda, že jsem to nemusela dělat já) a činnosti, kde jeho styl nezvládám (pračka bílého prádla obarvená na růžovo), dělám já. Ale ne proto, že by byl hloupý, ale proto, že mi to tak lépe vyhovuje.

Psycholožka PhDr. Katarína Lomská Filasová se věnuje individuálním a párovým konzultacím. Pomáhá klientům zorientovat se v jejich životě, zbavit se nefunkčních vzorců chování a rozšířit svůj úhel pohledu o nové možnosti řešení problematických situací. Vede také semináře osobního rozvoje.

Vice na www.rozvoj-osobnosti.cz